Make-up mýma očima

První známky líčidel už jsem začala používat na druhém stupni základní školy. Do té doby jsem s myšlenkou začít se malovat nijak nekoketovala, spíš to byla pořád velká neznámá, co používala jenom mamka a starší spolužačky. První make-up artikl, který jsem začala používat, byla řasenka. Nebylo to tak, že bych se jeden den vzbudila a pocítila nevyzpytatelnou touhu si ty řasy něčím začernit, spíš jsem si vzala některé pravděpodobně nevinné poznámky až příliš k srdci. Byla jsem se svou o několik let starší sestřenicí na místním zimním stadionu bruslit, když tak mezi řečí prohodila pár slov, (necituji): „Máš takové nevýrazné oči. Mohla bys zkusit řasenku.“ 

Nikdo mi do té chvíle neřekl, že bych měla nevýrazné oči. Pravděpodobně jsem to brala jako něco špatného, co bych měla co nejdřív napravit. Tak jsem se vydala do té drogérie směrem make-up sekce a zabrousila k tomu nejlevnějšímu stojánku Essence, abych si za kapesné koupila nějakou tu řasenku. A začala se malovat. Teď už jsem neměla nevýrazné oči. Nelze říci, že bych si tu každodenní ranní aplikaci ve svých dvanácti letech nějak zvlášť užívala. Ale stala se z toho rutina a na svůj odraz v zrcadle v této podobě jsem si jednoduše navykla. Potom už se těžko jde zpět. Potom přišlo na řadu pubertální akné (které poté přestoupilo na dospělácké akné - jednoduše akné, vždyť ono přece nikdy nekončí), make-up na obličej, pudry, korektory, nakonec i nějaké ty tvářenky, bronzery, rozjasňovače, a potom už se mi přestalo líbit i obočí, tak také dostalo trochu pigmentu.

S make-upem jsem prozatím prožila dvě odlišné fáze.

I. fáze 

Zakrýt všechno, co je i není potřeba. Tato fáze převážně vycházela z toho, že se mi na mém obličeji nelíbilo absolutně nic + bylo potřeba maskovat akné. Když se na to dívám zpátky, tak ty masivní nánosy opravdu nebyly potřeba. Bez make-upu jsem zůstávala pouze doma, a i to byl občas nadlidský úkol. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se za svůj bare-face styděla i před členy domácnosti. Prakticky hned po vzbuzení po návštěvě koupelny jsem si za svůj druhý úkol zadala, abych tu parádu na obličeji pořádně zamaskovala. Víkend nevíkend. 

II. fáze

Momentálně se nacházím ve druhé fázi, jejímž heslem je: „Všeho méně a s radostí!“ Nedá se říci, že bych upustila od své sestavy každodenních produktů (make-up na obličej, korektor, pudr, bronzer, tvářenka, rozjasňovač, pudr na obočí, oční stíny, řasenka, balzám/rtěnka; snad je to všechno), ale snažím se je používat v menším množství. Sem tam něco vypustím. A co je hlavním převratem, tak si ten proces opravdu užívám. Je to taková má kreativní chvilka. Zkouším nové věci. Nemám pocit, že bych nosila masku. Nosím make-up proto, že se v něm cítím dobře. Cítím se bez make-upu špatně? Ne. Jenom trochu neupraveně.

V této době koronavirové se pomalu přesouvám do třetí fáze, kdy zkouším pouze nalíčit oči, upravit obočí a maximálně ten balzám na rty (protože s rouškou se také nedá nosit nic jiného). A docela se tím zkrouhne celkový čas, který je občas po ránu potřeba. Popravdě se mi tato úspornost začíná zamlouvat. Pupínek nepupínek. A konečně mi jdou vidět pihy!

Jak to s make-upem vidíte vy?

Zdroj úvodního obrázku